Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


PŘÍBĚHY - POVÍDKY

25. 4. 2012

 

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

… Ještě než jsme vstali, mi řekla, ať si zavážu oči. Chtěla, abych věděl, jak
slepý člověk vnímá ráno a jídlo, a tak mi přes oči uvázala kapesník a ukázala mi, jak se po kuchyni pohybovat a jak se dostat do ledničky jen po hmatu.“
„…Ještě nikdy jsem nedržel grapefruit a nepřivoněl k němu, nerozříznul ho a nevymačkal šťávu, necítil voňavou šťávu a kůru na prstech.
To samé: zrnka kávy.
A chleba.
Ostružinová marmeláda.
Dokonce jsme pak poslepu umyli i nádobí.
Proboha, Aristo! O kolik my vlastně přicházíme, když všechno vidíme… protože si myslíme, že něco tak obyčejného jako snídaně už nás přece nemůže ničím překvapit…“
„A pak?“
„Pořád jsem měl mít zavázané oči. Zavedla mě do koupelny, kde mě vydrbala pod sprchou, umyla mi vlasy a pak mě strčila do japonské vany.
Koupel voněla po limetkách a taky tam zapálila vonnou tyčinku s vůní borovice. Pak mi z té vany pomohla ven, osušila mě a odvedla zpátky do postele. Řekla mi, že tam mám ležet… že se taky vykoupe a pak mi bude něco vyprávět.“
„A…?“
„Vlastně nevím. Usnul jsem.
Usnul jsem! Proboha! V takovou chvíli…
Vzbudilo mě, když mi sundávala kapesník z očí.
Byla oblečená.
Řekla mi, že musí do práce, ale že tam můžu zůstat, jak dlouho budu chtít, a pak případně odejít. A zase přijít - když budu chtít.“
„A…“
„Dala mi pusu a odešla.
Já vstal, oblékl se a šel taky. 
Ani jsem se v jejím domě nerozhlédl… prostě jsem šel pryč, jako bych tam vůbec nepatřil.
A celé odpoledne jsem chodil jako omámený.
Desconcertante.
A teď jsem tady.
A to… omámení jaksi nepřestává.
Abys mě pochopil, nejsem nešťastnej nebo tak něco.
Spíš třeštím, jak jsem šťastnej. 
Nejkrásnější večer a ráno mého života.
A to myslím naprosto vážně.
Ona se starala o mě!
Vždycky to bylo naopak.
A to je Dulci-Maria slepá!“

 

 

 

 

 

Jeden z newyorkských taxikářů napsal na svém Facebooku:

- Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi.

Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábyt byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu.

Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.

«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodiny už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.

Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.

„Jakou cestou byste jste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.

Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.

Dva sanitáři přišli k autu jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.

«Kolik vám dlužím“, ptala se, když vytáhla kabelku.

«Nic“, řekl jsem.

Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.

«Mám i jiné pasažéry“, řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

«Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

"Po prvním porodu jsem koukal na svou manželku a uvědomil si,proč bychom měli ženám stále otvírat dveře a pomáhat jim do kabátů, protože ony si to zaslouží. Zatímco já se klepal po celém těle, že už je po všem, ona totálně vyřízená a rozbolavělá se láskyplně usmívala! na našeho syna. Být u porodu by mělo být pro všechny chlapy povinné, žena taky nemá na výběr, dítě je jejich společné, spolu si ho udělali, spolu by si porodem měli projít, bez ohledu na to, že mu nedělá dobře pohled na krev (jí možná taky ne), bez ohledu na to, že se cítí bezmocný (ona se tak cítí následující měsíce, když dítě bezdůvodně pláče) a pokud to změní pohled na ní jako na sexuální objekt, tak to není chlap, ale vůl"

 

 

DEJ SI POZOR!!!


Rozhodneš-li se číst, dočti prosím až do konce. 
" Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit. 78 km/h přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili..... "CO TU ZASE K ČERTU DĚLAJ."

Policajt, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu.... "Je to Karel, nebo není?" Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu byl to Karel z kostela.

Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý policajt z kostela, chytil známého z toho stejného kostela.

"Ahoj Karle. To je sranda, že se zase vidíme." "Ahoj Tomáši." Karel se neusmál. "Vidím, že si mě zase chytil, když jsem pospíchal domů, aby jsem viděl svou ženu a děti." " Ano, je to tak. Policajt Karel se nezdál být svůj. "Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal.Kolik si mi naměřil?". "Sedmdesát". "Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem Tě uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím že jsem jel jen 60 km/h."

Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se díval na svou přístrojovou desku.

Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: "Pořád je to na Tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl by si pro tentokrát přívřit očko?"

Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi. "Děkuji",sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel ze zpátky ke svému služebnímu vozu.

Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus papíru a byl zvědavý kolik ho ten přestupek bude stát.

To je vtip? Nebyl to žádný pokutový blok. A potom začal Tomáš číst:" Milý Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil byl zkušený řidič ale jel moc rychle. Dostal pokutu, měl soud a potom tři měsíce v lochu a potom byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které měl.

Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na NÍ musím myslet stále, dokud budu naživu. I teď.

Dávej si prosím za volantem pozor, POSPÍCHEJ POMALU, Tomáši. Můj syn je to jediné CO mi ještě zbylo.... zdravím Tě Karel."

Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů. Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na přechodech pro chodce poctivě pouště chodce. Uvědomil si, že najednou dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu se modlil a prosil o odpuštění a když přišel domů objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným stiskem.

ŽIVOT JE VELMI CENNÝ. ZACHÁZEJME S NÍM SVĚDOMITĚ A OPATRNĚ. NIKDY NEZAPOMEŇ, ŽE AUTO SE DÁ KOUPIT VŽDYCKY, ALE LIDSKÝ ŽIVOT... 

.



PŘEČTI SI TO

Vrátil jsem se domů, moje manželka právě prostírala stůl k večeři.Chytil jsem ji  za ruku a řekl jsem jí : - Musíme si spolu promluvit.- Sedla si a začala spokojeně jíst . Uviděl jsem bolest v jejích očích .Spěchal jsem a nevěděl jak začít . Ale musel jsem to říct  o čem jsem tak dlouho už přemýšlel -Chtěl jsem se rozvést  - začal jsem v klidu. Zdálo se mi, že moje slova ji nerozčílili, místo toho se jen zeptala -Proč? Vykroutil jsem se a neodpověděl jí, což jí rozzlobilo. Moje srdce teď patří Džejn. Nemiloval jsem víc svoji ženu. Jen jsem  ji litoval! Následujíci den jsem se  vrátil domů velmi pozdě a viděl jsem ji , jak něco  píše za stolem. Nevečeřel jsem, jen jsem si lehl  do postele a hned jsem usnul, protože jsem byl unavený po bohatém dni s Džejn. Ráno mi oznámila svoje podmínky rozvodu. Nic ode mne nechtěla, jen mě prosila o jeden měsíc odkladu našho rozvodu. Prosila mě, aby jsme se za tento jeden měsíc snažili ze všech sil žít maximálně normálním životom. Uvedla velmi jednoduché příčiny. Náš syn měl za měsíc zkoušky a ona nechtěla narušit jeho přípravu naším rozvodovým procesem. Mně to vyhovovalo. Měla ještě jednu prosbu. Prosila mě, aby jsem si vzpoměl na začátek našho rodinného spolužití jak jsem ji nosil na rukách do pokoje,jako v den naší svatby. Prosila mě, aby jsem ji každé ráno v čase tohoto měsíce nosil na rukách z našeho pokoje ke vchodovým dveřím. Myslel jsem  si, že se zbláznila. Jen proto, aby jsem udělal naše poslední spoločné dny snesitelnější, přijal jsem  její zvláštní požadavek. Mezi námi nebylo blízkosti a intímnosti, co ješte víc zdůrazňovalo moje rozhodnutí rozvést se. Přeto,když jsem ji nesl v prní den, vypadal jsem velmi nešikovně. Náš syn se smál : -Táta nese mámu na rukách. Jeho slova mě píchly. Z pokoje do obyváku, potom ke dveřím, šel jsem víc než deset metrů s ženu na rukách. Zavřela oči a řekla: -Neříkej našemu  synovi o rozvodě. Přikývl jsem a cítil jsem, jak se mě to na chvíli  dotklo. Pustil jsem ji u dveří  a ona vyšla ven směrem na autobusovou zastávku, aby odešla do práce. Ja jsem odešel do kanceláře.Syn se tomu divil -každý den viděl jak nosím ženu na rukách.  Moje manželka kývla rukou na syna, aby přišel blíž a silně ho objala. Otočil jsem se. Bál jsem se, že si to rozmyslím v tuto poslední minutu. Potom jsem ji vzal na ruky, když jsem šel do ložnice přes obývák do předsíně. Její ruka ovinula moji šíji lehce a přirozeně. Držel jsem její tělo pevně a blízko, tak stejně, jako v den naší svatby. Ale její o mnoho menší váha mě znepokojila. Syn odešel do školy. A já jsem ji ješte stále silně držel.Řekl jsem jí, že jsem si nevšímal, že v našem vztahu jednoduše chyběla blízkost. Odešel jsem do kanceláře, a tak rychle jsem vyskočil z auta, že jsem ani nezatvřel dveře. Bál jsem se, že cokoliv co mě zdrží, donutí mě rozmyslet si to, co jsem právě chtěl udělat. Vyšel jsem po schodech. Džejn otevřela dveře a já jsem jí řekl: -Promiň, Džejn, nechci se rozvádět. Džejn se jakoby probudila ze  snu. Dala mi facku, potom zabouchla dveře a rozplakala se. Šel jsem dolů a odjel pryč. V květinářství, po cestě domů jsem objednal kytici květů pro moji ženu. Prodavačka sa mě zeptala, co má napsat  na kartičku. Usmál jsem se a řekl jí: -Budu tě vynášet na rukou každé ráno, pokud nás smrt nerozdělí!!! V ten večer jsem šel domů s kyticí  v rukách a s úsměvem na mojí tváři, vyletěl jsem po schodech a našel jsem svoji manželku v posteli – mrtvou . Moja manželka bojovala počas mnoha měsíců s rakovinou, no já jsem byl tak zaujatý Džejn, že jsem si to ani nevšimnul. Věděla, že brzy  umře a chtěla mě uchránit od negativní reakce našho syna v případě, že by jsme se rozedli. Aspoň v očích našho syna jsem – já - milujíci manžel. Drobnosti v našich rodinných vztazích – to je to, co má skutočně význam,není to dům, ani auto, ani peníze v bance. Proto si najdite čas na svoji polovičku a dělejte ty drobnosti jeden pro druhého, ty, které vytvářejí blízkost a rodinné vztahy. Aby jste měli vždy šťastnou rodinu

 

 

 

 

 

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila,
že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.



Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,



Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.



Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

 

 

 

 

 

 

Dva mniši se procházeli lesem. Došli k řece. 
Na břehu řeky stála nevěsta v krásných bílých šatech. 
Nemohla sama překročit rozbouřenou řeku, 
aniž by si neponičila krásné šaty
Starší z mnichů neváhal a přenesl ji přes řeku ve svém náručí. 
Nevěsta mu poděkovala a spěchala dále na svoji svatbu
Mniši pokračovali dále ve své cestě, ale mladý mnich vypadal utrápeně, 
jak si pořád dokola přehrával, co se stalo ve své mysli.

„Jak to mohl můj bratr udělat?
Copak slib čistoty pro něj nic neznamená? 
Nemáme dovoleno se na žádnou ženu podívat, natož se jí dotknout!“

Jak o tom přemýšlel, myšlenky v jeho hlavě se stávaly zlostnějšími. 
Podíval se na starého mnicha, aby zjistil, jestli jeví alespoň známky lítosti.

Starý mnich vypadal klidně a v míru
To rozzuřilo mladého mnicha ještě víc a obořil se na něho: 

„Jak jsi to mohl udělat?
Nemáme dovoleno se podívat na ženu, natož dotýkat se jí.“

Starý mnich se usmál a řekl:

„Já už jí dávno položil, proč jí stále neseš ty?“

 

O blízkosti a srdcích


Jednoho dne se učitel zeptal svých žáků: "Proč lidé na sebe křičí, když jsou naštvaní?" Žáci se na chvíli zamysleli. "Neboť jsou rozčilení-odpověděl jeden z nich-tedy křičíme." ... "Ale proč máš křičet,když ten druhý je vedle ,zeptal se učitel,nemůžeš mluvit potichu? Proč křičíš, když se na někoho zlobíš?" Odpovědi byly různé, ale ani jedna učitele neuspokojila.Potom vysvětlil: "Když se dva lidé na sebe zlobí, jejich srdce jsou velmi vzdálené.Aby tuto vzdálenost překonali a slyšeli musí křičet..Čím více se zlobí, tím víc musí křičet, aby se na takovou velkou vzdálenost slyšeli. "Pak se zeptal:" Co se stane když se dva zamilují? nekřičí, ale mluví něžně.Proč? Jejich srdce jsou si velmi blízké.Vzdálenost mezi nimi je nepatrná. "Učitel pokračoval:" Když se zamilují ještě víc, co se stane?Už ani nemluví, pouze šeptají.Nakonec už nepotřebují ani šeptat, jen se na sebe dívají.Tak je to, když se dva milují. "Konečně učitel řekl:"Když hovoříte, nedovolte, aby se vaše srdce od sebe vzdálily, neříkejte slova, které jich oddalují, protože přijde den, kdy bude vzdálenost tak velká, že nebudete moci najít cestu zpět...

 

 

 

 

Jeden nezaměstnaný muž se přihlásil jako uklízeč u firmy Microsoft. Personální šéf si pozval tohoto muže na pohovor a ke vstupnímu testu (zametání podlahy). V průběhu pohovoru mu říká: "Jste přijat, dejte mi Váš e-mail a já Vám pošlu formulář k vyplnění a zároveň instrukce kde a kdy se máte první den hlásit." Nezaměstnaný zoufale odvětí, že žádný počítač nemá a tudíž e-mail nevlastní. Šéf říká: "Když nemáte e-mail, tak to virtuálně neexistujete a tak nemůžete tuto práci získat." Zklamaný zoufalý muž neví, co dělat a má v peněžence už jen $10. Nakonec se rozhodne a koupí v supermarketu bednu s 10 kg rajčat a během dvou hodin je rozprodá za dvojnásobek. Takto to zopakuje ještě třikrát a jde domů s 80 $. Postupně změní svůj styl života a myšlení. Každý den vstává brzy ráno, pilně pracuje a pozdě večer se vrací domů s několikanásobkem svých peněz. Později si koupí káru, kterou zanedlouho vyměňuje za dodávku a o něco později za obrovskou flotilu nákladních aut. Po několika málo letech vlastní tento muž jeden z největších velkoobchodů se zeleninou ve Spojených státech. Jak tak myslí na budoucnost rodiny, rozhodne se uzavřít životní pojištění. Zavolá pojišťovacímu makléři a zvolí si pojistný plán. V závěru rozhovoru se jej makléř zeptá na jeho e-mailovou adresu, aby mu mohl zaslat pojistnou smlouvu. Muž odpoví, že žádnou e-mailovou adresu nemá. "To je zvláštní," říká makléř, "vy nemáte žádný e-mail a přesto jste dokázal vybudovat takové impérium. Představte si, kde byste dnes byl, kdybyste e-mail měl!" Muž se dlouze zamyslí a pak odvětí:

"Byl bych uklízeč u Microsoftu..."

 

NAROZENÍ DÍTĚTE

 

Dítě se chystalo na svět,ptalo se Boha: "Slyšel jsem, že mě zítra pošleš na Zem.Ale jak tam budu žít ,když jsem tak maličký a slabý?" Bůh mu odpověděl :" Mezi mnohými Anděli jsem vybral jednoho pro tebe .Ona tě bude čekat a těšit se na tebe." Dítě říká " ale tady nedělám nic jen spím a směji se ,to je to co potřebuji,aby jsem byl šťastný. Bůh odpověděl "Tvůj Anděl ti bude zpívat ,každý den ti bude říkat ty nejkrásnější slova ....Budeš cítit lásku a budeš šťastný.

Slyšel jsem ,že jsou lidé na zemi zlí - říká dítě- kdo mě ochrání? Bůh obejme dítě a hovoří "Tvůj Anděl tě bude bránit i za cenu svého života ! " V ten moment zavládl klid v nebi,ale na Zemi byli slyšet hlasy Dítě se rychle zeptalo ." Bože pověz mi jméno mého anděla."Bůh odpověděl." Jméno tvého anděla není vůbec důležité ,ale ty mu budeš říkat "MÁMA"

 

 

 

 

 

Není kam spěchat

Kam se hnát?Proč pořád jen někam pospíchat a stresovat se,že něco nezvládnete?  Život je tak krátký a nevypočitatelny... V jednom okamžiku máte vše a v druhým zas nemáte nic.Jednou jste oblíbený a hned zas nenáviděný..Nač světu něco dokazovat? Oplatí vám to někdo? Ano,možná chvilku budete mít pocit toho štěstí,že jste něco dokázali,ale když pak přijde něco,co vám třeba vezme přítele nebo vás zkolí nějaká vážná nemoc...co pak? K čemu vám bude ta sláva,to že jste něco dokázali...K ničemu!! Tak se nežeňte za slávou,prací apod.,ale za tím co je pro vás nejdůležitější,za tím,kdo vás udělá šťastným i přesto že budete nešťastní a na dně...Přeci není kam spěchat, na konci vás stejně čeká jen smrt...

 

Boží pomsta
Padá sníh, přes který není vidět moje slzy,
Lásko má, proč musela jsi odejít tak brzy.
Nemoc zákeřná, vzala mi tě a co teď já,
Tahle bolest nedá se vydržet, lásko má.

Ještě před týdnem doktor říkal, že šanci máme,
Že léčit se to dá, hlavně ať se nevzdáváme.
A já věřil jen, že tohle je jenom špatný sen,
A těšil se, že přijde zase dobrý den.

Bože proč, jestli tohle má být záměr tvůj,
Tak dnešním dnem, jsi největší nepřítel můj.
Co zlého jsem udělal, že jsi mi jí takhle vzal,
Čím jsem si to zasloužil, vždyť já pouze miloval.

Lásko má, jak žít bez tebe tady mám,
Teď když tu nejsi, já připadám si hrozně sám.
Doufám jen, že i když v nebi bude miliony žen,
Že se tam najdeme a navždy spolu zůstanem.

Autor: Lubomír Hort

 

 



 

 

Když jsme byli děti, chtěli jsme být starší, chtěli jsme mít ty opravdové lásky jako ve filmu, život byla pohádka a my se všemu smály... Nic jsme neřešili, hráli jsme si na maminku a tatínka... Celý den jsme si jen užívaly někde venku s kamarády a žili opravdový dětský život.. Nepřetržitě jsme byli šťastní.. a hádky s rodiči? Ani nevěděli jsme co to je.. Partnery jsme měli jen na jeden den.. vlastně na pár hodin, prostě dokud neskončila nějaká hra... Hlavně jsme chtěli rychle vyrůst..

Teď? Teď by někteří z nás dali všechno za to, být zase těmi malými bezstarostnými dětmi! :

 

 

       

                                 DĚVČÁRKO O BERLÍCH

Na dvorečku,kde ze hry byl slyšet dětský zpěv i  smích .Přibelhalo se malé děvčátko o berlích,chtělo si s nimi také hrát,ale oni ho však odehnali ,žeprý je jen na obtíž a že zavazí.

Jedné krásné noci anděl si ji k sobě vzal, ret malého děvčátka naposledy zašeptal:"Maminko,až budu v nebi smím si tam s andílky také hrát,neřeknou mi,že jsem mrzáček a že jim mám svatý pokoj dát?Tady mě už všichni odhánějí a nikdo už mě nemá rád.Měj se tu krásně má drahá maminko."

 

 

                      

                                                   SLZY ŽENY

"Proč pláčeš maminko?"Ptá se malý chlapec své mámy..."Protože jsem žena odpověděla."Tomu vůbec nerozumím" říká chlapec.Jeho matka ho s úsměvem pohladila "Tomu ani nikdy rozumět nebudeš .....ale to nevadí"Později se chlapec ptal svého otce "Tatínku proč máma pláče jen tak bez důvodu?"Jeho otec mohl jenom odpovědět "Všechny ženy někdy pláčou bez jediného důvodu"

Malý chlapec vyrostl a stal se z něj mladý muž,ale stále přemýšlel proč ženy pláčou...

Nakonec hledal pomoc u pána Boha a ptá se ho "Pane Bože proč ženy pláčou?"a Bůh odpověděl "Tenkrát když jsem stvořil ženu ,jsem se rozhodl,že musí být hodně zvláštní...Dal jsem ji záda,aby unesla tíhu světa,ale jemnou náruč na teplé objetí.Dal jsem jí vnitřní sílu ,aby porodila děti a zvládla všechny potíže.Dal jsem jí sílu a vytrvalost,aby se starala o svoji rodinu a přátele i tehdy ,když ostatní to vzávají,aby přežila nemoci a přitom si nikdy nestěžovala.Dal jsem jí srdce z kterého dává lásku svým dětem a nejbližším i když to není vždy jednoduché ,aby ty nejmenší opět rozesmála a dospívajícím pomohla při jejich bolestech a trápení.

Dal jsem ji sílu,aby se starala o svého muže i přes jeho nedostatky.Na toto těžké poslání jsem jí dal i SLZU,kterou používá ,když je jí smutno nebo i při pocitu velkého štěstí .Klenot její oddanosti a lásky.Když ji uvidíš plakat ,řekni jí jak ji máš rád a jak dobře o vás pečuje.Když i přesto dál pláče věř,že se jí uleví a pak se cítí lépe...."

 

 

 

                                                    

                           ČTYŘI ADVENTNÍ SVÍČKY

Hořely čtyři adventní svíčky na adventním věnci ,tak potichu,že bylo slyšet jak svíčky hovoří První svíčka vzdychla a povídá "Jmenuji se MÍR ,moje světlo sice svítí ,ale lidé žádný mír nedodržují" světlo bylo čím dál tím menší až celkem zhaslo....

Světlo druhé svíčky zakmitalo  a svíčka povídá "Jmenuji se VÍRA jsem ale zbytečná,lidé nechtěhí nic o Bohu slyšet ,nemá proto cenu aby jsem svítila."Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla......

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka"Jmenuji se LÁSKA,už nemám sílu abych hořela ,lidé mě odstavili stranou.Vidí jen sami sebe a nikoho jiného,koho by měli rádi."A tak s posledním zablikáním zhaslo i toto světlo....

V tom do místnosti vešlo dítě a podívalo se na svíčky a řeklo" Vy musíte přece svítit" a začalo plakat.....V tom se přihlásila o slovo i poslední svíčka "Neboj se pokud svítím ,můžeme ostatní svíčky zapálit.Jmenuji se NADĚJE".Dítě zapálilo od této svíčky ostatní svíčky...

Plamen NADĚJE by neměl nikdy v tvém životě vyhasnout .A každý z nás by si měl pamatovat ,aby měl plamen Míru ,Víry,Lásky a Naděje stále zapálený....

 

 

 

 PŘÍBĚH..

Slečna čekala na letišti ,měla ještě chvíli čas ,tak se rozhodla koupit časopis a sušenky.Pohodlně si usedla do haly a začala si číst .Vedle seděl muž s časopisem a sušenkami.Když si ona vzala první sušenku ,muž taky.Cítila se naštvaná tím jeho chováním ,ale neřekla nic jen si pomyslela: "Ten je ,ale drzý!" Pokaždé když si vzala sušenku muž taky.Štvalo jí to čím dál víc ,ale nechtěla vyvolávat hádku .Když zůstala poslední sušenka ,tak si pomyslela:"A co teď udělá debil jeden"..Muž vzal poslední sušenku a rozdělil ji na poloviny a jednu jí dal.To teda je už příliš,byla naštvaná vzala svoje věci a odešla do nástupní haly.

 

 

Když se usadila na svoje sedadlo v letadle otevřela svoji tašku a s obrovským překvapením objevila svůj balíček sušenek uzavřený a nedotknutý.Bylo jí špatně ,nechápala jak se tak mohla splést.Zapoměla,že své sušenky nechala v tašce .Ten balíček z kterého jedla sušenky  - patřil tomu muži a on se s ní rozdělil bez problémů ,námitek a vysvětlování .Zatím co ona se rozčilovala a myslela si ,že on jí z jejího balíčku .A teď už neměla žádnou možnost ,aby mu to vysvětlila a omluvila se.

 

                   

Jsou čtyři věci které se už nedají nikdy vrátit : Kámen ,když jste ho už hodili.......Slovo,když jste je už vyslovili.....Příležitost ,kterou jste propásli....A čas,který už uplynul.....                          Proto přemýšlejte před tím než něco uděláte .Važte slova ,chopte se příležitosti,když se naskytne a žijte naplno! 

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.

SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě, na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?"
Odpověděla žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"
Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
"Už spíš, synku?" Zeptala se.
"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.
"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.

"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."  

Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.
Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec
spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?
Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.
-- Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

 

 

            SMUTNÝ PŘÍBĚH

                    Obrázky - Andělé : 3

Všude bylo vedro k zalknutí ,jen na hřbitově byl nezvyklý chlad,který byl snad protkán žilkami bolesti.Za vysokou lípou až v koutku hřbitova ,byl hrob jehož náhrobek upoutával pozornost lidí ,kteří občas zašli až na samý konec hřbitova.Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky ,která byla na této fotografii šťastná.Její úsměv byl tak krásný ,jako by neznala zlobu tohoto světa.Před hrobem stál chlapec ,díval se smutně na náhrobek ,jenž měl v záhlaví citát: "Kdykoli,budeš naslouchat ,najdeš mě vedle sebe"  Chlapci mohlo být tak 18 let .Stál tam u stoleté lípy a v rukou měl kytici kopretin .Hladil jejich hlavičky a na ruce mu kapaly slzy.Já tám stála v pozadí a s velkou dávkou bolesti ho pozorovala.Stál tam hodně dlouho a ani jednou se neotočil jinam a stále se díval na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž abych mu viděla do tváře.  

 

Snad by si mě ani nevšiml ,kdybych na něho nepromluvila.Byl moc pěkný bylo mi divné ,že není někde na koupališti .Zatím tady stojí a z očí mu stékají slzy.Když jsem spatřila jeho ústa,zdálo se že si s někým povídá.,ale nikdo tam nebyl.Až po chvíli jsem si uvědomila ,že ta slova vypouští přes rty a jsou určená někomu ,kdo věčně spí - té dívce.Až po chvíli jsem slyšela co říká."Proč jsi odešla ?" V tu chvíli bych se nejraději vytratila. Položil na hrob kopretiny ,zapálil svíčku ,vyndal si z kapsy kapesník  otřel si oči a v tom mě uviděl.Chvíli na mě pohlédl byl to zlý pohled ,ale hlas takový nebyl.Promluvil na mě "Ahoj potřebuješ něco ?"Nezmohla jsem se ani na jedno slovo ,otázal se znovu a já se rozbrečela.Popošel ke mě a řekl:"Nebreč život je krutý."Chtěla jsem se mu omluvit ,ale nezmohla jsem se ani na slovo .Sedli jsme si na lavičku a on mi půjčil svůj kapesník

                                           

Utřela jsem si slzy a on mi začal vykládat svůj příběh."Jmenovala se Nikol a začali jsme spolu chodit  na diskotéky.Připadala mi jako bohyně lásky ,kterou mi seslal bůh .Pak jsme prožili moc krásných společných dnů.Po půl roce jsme se poprvé milovali.Byli jsme šťastní." Když mi to Jirka vyprávěl bylo mi do pláče,nedovedla jsem slzy zastavit ,plakal i on.Jeho oči vyzařovaly smutek a žal ,jaký jsem nikdy neviděla. "Když jí bylo 18 chodili jsme spolu právě rok .Oslavili jsme to s kamarády na chatě..Bylo to krásné když celý den a celou noc jsme mohli být spolu.Snídaně v trávě nám připadala slavnostní .Cítili jsme se v tu chvíli nevíslovně štasni.

                               Obrázky - Sexy : 2

Jirka se na chvíli odmlčel a pak pokračoval dál co bylo v ten osudný den. "V ten den byla Niky moc krásná ,vlasy měla rozevláté a my seděli u jezera.Byl jsem nejšťasnější na světě. Byl večer a my se rozhodli jet na diskotéku do vedlejší vesnice .Lidé se po nás dívali jaký jsme hezký pár.Každý nám fandil.Zábava utíkala a my jsme protančili spolu celý večer.Líbali jsme se přitanci .Když zábava skončila naposled jsme se políbili.Každý jsme sedli do jiného auta a ta se rozjela.Na křižovatce se rozdělila ,každé na jinou stranu.Přijel jsem domů a šel klidně spát.U prostřed noci volali z nemocnice ,že tam přivezli těžce raněnou dívku a jejím přáním je ,abych přijel.Celou cestu jsem běžel a nevnímal jsem cestu ,stromy,domy,lidi a ani nevím jak jsem se tam dostal.

                                       

Otevřeli mě dveře a dívali se na mě smutně .Doběhl jsem do pokoje kde na lůžku ležela Niky,měla v očích pohled na který nezapomenu .Její krásné vlasy byly od krve .U postele seděli její rodiče .Krátce otevřela oči a řekla :"Nechce se mě umírat ,ale musí to být."Pak se obrátila na rodiče a slabým hlasem promluvila do smrtelného ticha."Za všechnu lásku a péči vám děkuji "Držel jsem ji za ruku a ona hlasem ,který nepatřil té veselé dívce řekla:"Nechce se mi od tebe ,moc tě miluji ,můj milý.Dones mi kopretiny a nenechávej můj hrob prázdný .Potom na chvíli usnula a my museli jít pryč .Z očí mi kapaly slzy .Byl jsem najednou sám a chtělo se mi umřít.Dávali jí jen malou naději .

                           Obrázky - Oči : 5

Zbytek noci jsem prochodil pod okny nemocnice a nevěděl jsem jestli žije .Zemřela až ráno na velké krvácení .Ještě jednou mi dovolili abych se na ni podíval a pak ji odvezli.Nechtěl jsem tomu uvěřit ,že ona moje jediná zemřela,a že ji už nikdy nepolíbím ,neobejmu a ani nepohladím.Celé večery jsem nikam nechodil stával  jsem u okna a vzpomínal na Niky.Vykašlal jsem se na školu a všechno mě bylo jedno .Každý den jsem stával u jejího hrobu a nosil jsem jí kopretiny .A tak už rok chodím na hřbitov ,nechci vidět lidi ." S těmi slovy se semnou rozloučil a já cítila ,že se někam propadám ,někam hluboko.Šla jsem ze hřbitova a slzy mi tekly po tváři.Lidé se po mě dívali ,ale mě to bylo jedno.

                                      Obrázky - Oči : 6

Zůstali jsme s Jirkem přátelé,ale nikdy nás nenapadlo ,že bychom mohli spolu chodit .Tak plyne čas .Niky a Jirka mají na hrobě kopretiny .Je to právě měsíc co se Jirka zabil v autě - sebevražda.Zbyla jsem sama Sedím pod lípou a pláču ,povídám si s nimi ,jsou semnou napořád .

                 Obrázky - Kvĕtiny : 2

 


 

                                   


     Zastav se na chviličku a přečti si to...

                Je ze mně už požárník?
                Queensland, Austrálie

                                          Comments Image 358494


 26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii. Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání, jako každý rodič. Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny... Nyní to již ale nebylo možné.
 Leukémie to rozhodla za ni. Avšak ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily.

Vzala jej za ruku a zeptala se:    "Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být, až jednou vyrosteš?Měl jsi někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?"
 "Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem, až vyrostu. Máma se na něj usmála a řekla:
 "Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit."
 Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání svého syna a poprosila, zda by bylo možné svézt
6letého synka v požárním autě kolem ulice.

                                 Pet Image 428245
 Požárník Bob řekl: "My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnický klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové."
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímuspeciálu.

                             
 Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomoci řídit ho zpět na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.
Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována, zapůsobily na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle, než všichni doktoři považovali za možné

                                                Pet Image 415563

Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice - domova - kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního sboru a zavolala i na požární stanici.
 Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníků dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli. Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více!" Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat
požární sirény a uvidíte světla, můžete, prosím, oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu ze svých nejlepších členů. A můžete, prosím, nechat otevřené okno do jehopokoje?"

                                                          

O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3. patře. 16 požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením Benovy mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhlédl na velitele a s
posledním dechem řekl: "Veliteli, je ze mě už skutečně požárník? "
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel, drží tvou ruku," řekl důstojník. S těmito slovy se Ben usmál a řekl: "Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali."
 A naposled zavřel své oči.

Comments Image

      

 

 Slepá dívka    

 

 Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, ze kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala. Stalo se jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době, našel dárce, který ji mohl dát nemocnou část očí. A tak se tešila, ze konečně uvidí svět a taky svého přítele. Chlapec se ji hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Divka se usmála, ale když otevřela své "nové" oči a uviděla ho, byla v šoku. I on byl slepý. Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Po pár dnech ji přišel dopis. Byl od něho. Chlapec ji děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. A na konci dopisu stálo "Dej prosim pozor na moje oči".
 


                           

 

Jednoho dne sedělo Štěstí a přemýšlelo  " Proč u nikoho nemohu zůstat déle.Sotva někam přijdu už musím odejít a častokrát mnozí lidé ani nezpozorují ,že jsem tam bylo." V tom šla okolo Spokojenost - která se stále usmívá . "Ahoj štěstí co se ti stalo ? " Štěstí zavrtzělo hlavou a ani mu nebylo moc do řeči ,ale nakonec všechno řeklo " Vždy po chvíli musím odejít  - včera jsem byl u jedné maminky ,která se bála o svého syna.Chlapec byl operovaný s nádorem v hlavě - zjistilo se ,že byl nezhoubný . Její srdce poskočilo radostí a začala se smát i plakat - vše vypadalo moc krásně . Dnes ráno ji šef vysvětlil,že ji musí propustit . Nepotřebují člověka na poloviční úvazek a často si bere volna kvůli dítěti.Takže jsem muselo zase odejít.Teď jsem z toho smutné - proč nemohu zůstat dýl?" Spokojenost se podívá na smutné Štěstí a povídá  "Asi je to v tom, že lidé berou štěstí jako samozřejmost....Kdo tě bude chtít najít , najde si tě kdekoliv a v jaké koliv formě..."

 

            Ženami vybraný nejlepší E-mail roku!!!

 

 

Otec rodiny se vrací z práce a vidí, jak jeho děti sedí v pyžamech před domem a hrají si v blátě s prázdnými krabičkami od pizzy a číny, které jsou rozházené po celé zahradě. Vrátka na ulici jsou otevřená dokořán, zrovna tak dveře od auta, uvnitř leží pes čerstvě vyválený v blátě a nikde ani stopa po druhém psu. Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek.

 

Lampa převrácená a běhoun skrčený u zdi.

Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku.

V kuchyni to nevypadalo lépe. Ve dřezu stála hromada nádobí, rádio hrálo na plné kolo, zbytky snídaně rozházené po stole, navrchu na prostírkách leží kočka. Lednice otevřená, psí žrádlo na podlaze, rozbitá sklenička pod stolem a u zadních dveří uplácaná hromádka písku.

Muž rychle vyběhl schody, stoupajíc na další hračky a šlapajíc po oblečení.Ale nehleděl na to, jen hledal svou manželku. Bál se, že je nemocná, nebo se jí něco vážného stalo. Viděl, jak dveřmi koupelny prosakuje voda. Nakoukl tam a uviděl mokré ručníky na podlaze, rozlité mýdlo v hromadě špinavého prádla a mezi vším další rozházené hračky.

Kilometry toaletního papíru se vinuly mezi tím vším a zrcadlo a stěny byly pomalované zubní pastou.

 

Rychle se otočil a spěchal do ložnice, kde našel svou manželku, ležící v posteli a čtoucí knihu. Podívala se na něj, usmála se a zeptala se ho, jak se měl celý den. Podíval se na ni nedůvěřivě a zeptal se: „Co se tu dnes stalo?"

Usmála se znovu a odpověděla: „ Pamatuješ se, drahý, že každý den, když se vracíš z práce, ptáš se mně: „Co jsi, do prdele, dělala celý den? “

„Ano," odpověděl muž nejistě.

"Tak dnes ........... jsem nedělala nic!“

 

 

Slohová práce žáka ZŠ na téma: Moji rodiče.

 

Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu v domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky.... ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. služka, otrok a jiné . Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák , zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Ve volném čase stačí i vyžehlit . Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry , Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí.... ne, vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.

Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami. Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domu s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí. Jak umýt auto ještě nezkoušel Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil . Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.

 

Zakázaná láska



Suďte mě dobří lidé, za to jak jsem žil
Já Ve svém životě, spoustě lidí ublížil,
Byl jsem srab a posera a neříkám to rád,
Celý život stál jsem na špatné straně barikád.
Ze všech těch špatných věcí, které jsem učinil,
Nejvíce lituji té, kdy jsem svou milou zabil.
Bylo to za války, Hitler nečekaně vtrhnul k nám,
Já dlouze přemýšlel, na jakou stranu přidat se mám.
Chtěl jsem být vítěz, a proto Němcům nabídku jsem učinil,
Budu pro Vás Čechy zabíjet, jenom abych přežil.
Přiznám se rovnou, že mě chtěli nejprve zastřelit,
A však jeden z důstojníků, řekl dobře, ale jestli chceš žít,
Pošleme tě na místo, odkud se nikdo nevrací,
Však uvidíme, jaký máš smysl pro legraci.
Tím místem byl tábor zvaný Osvětim,
To co jsem musel dělat, to Vám nepovím.
Byli to hrozné věci, kvůli kterým nemůžu spát,
Však potkal jsem tam dívku, kterou jsem měl rád.
Byla to židovka, ta nejkrásnější jakou viděl svět,
Když jí tam přivezli, pro mě zastavil se svět,
A já už teď věděl, že pěkněj průšvih mám.
Přesto jsem za ní chodil skoro každý den,
Nacházel jsem si různé důvody, proč musím jí vzít ven,
Svěřila se mi, že dvě děti má,
A už v tu chvíli jí bylo jasný, že se s nimi nikdy neshledá.
Slíbil jsem jí ale, že se po nich podívám,
Tím jsem jí dodal tolik síly to Vám povídám,
Najednou se chvílemi i začala smát,
A já v tu chvíli pochopil, jak moc jí mám rád.
Když jsem viděl, jak moc ubývá jí sil,
Nosil jsem jí jídlo, které jsem si ušetřil,
Každý den jsem tábor pečlivě obcházel,
Její děti Však jsem nikdy nenašel.
Jedno dne z rána ke mně přišel důstojník,
Řekl: „ Vezmi si pušku, pojď, to se ti bude líbit“,
Vzal mě na místo, kde byla obří zeď,
V tu chvíli se podíval na jednoho z vojáku a zavolal „Teď “.
Přiznám se, že jsem netušil, co bude se dít,
Však rázem jsem to pochopil ,
když viděl jsem jí ke mně jít.
Řekl, že s tou courou viděli mě každý den,
A že jí mám zastřelit, jinak budu popraven.

Tahat se s židovkou, to nejhorší prý zločin je,
A že když jí zabiju tak nic se mi nestane.
V tu chvíli ovládnul mě hněv ale i strach,
Důstojník mi řekl, že tak nebo tak jsem vrah,
Ona se na mě podívala a řekla jen,
Neboj se to udělat, ale já na to nebyl připraven.
Děti už na mě čekají, na lepším místě já to vím,
Prosím střel mě do srdce ať moc netrpím,
Tyhle slova z jejich úst, mě vyrazili dech,
Já zmáčknul spoušť a její krví obarvila se zeď.
A i když po té jsem zabil ještě nespočet žen,
Tuhle jedinou nemůžu dostat z hlavy ven.
Suďte mě lidé já špatný život žil,
Však kdo z Vás ze strachu by jiný v dané chvíli byl.
Pistol si k hlavě pomalu přiložím,
Že mi nikdo neodpustí, to já dobře vím,
Všem se omlouvám, všechno vzal bych zpět,
Po sobě tu zanechám, alespoň těch to pár vět.
Za své hříchy nebyl jsem nikdy souzený,
I když spousta lidí, co udělal jsem, dobře ví,
A tak jsem si sám trest nejvyšší uložil,
Ještě jednou omlouvám se, za to, že jsem žil.

AUTOR - Lubomír Hort