BÁSNIČKY - Z INTERNETU
25. 6. 2012
Zkrátka potřebuješ světlo, až když pohasíná.
Postrádáš slunce, až když začíná sněžit.
Uvědomíš si, že jí miluješ, teprve když ji necháš jít.
Víš, že jsi byl nahoře, až když se cítíš dole.
Nenávidíš cestu, když ti chybí domov.
Uvědomíš si, že jí miluješ, teprve když ji necháš jít.
A ty jsi ji nechal jít.
Civíš na dno své sklenice.
Doufáš, že jednou bude tvůj sen věčný.
Ale sny přichází pomalou a odchází tak rychle.
Vidíš ji, když zavřeš oči.
Možná jednou pochopíš proč
Všechno čeho se dotkneš s jistotou zemře.
Pavel Roth - Zahrada ticha
Je tam brána zdobená, cestu otevírá,
zahradu zelenou všechno připomíná.
Jako dým závojů mlhou upředených,
vstupuješ do ticha cestou vyvolených.
Je to březový háj, je to borový les,
je to anglický park, je to hluboký vřes.
Je to samota dnů, kdy jsi pomalu zrál,
v zahradě zelený, kde sis za dětství hrál.
Kolik chceš, tolik máš očí otevřených,
tam venku za branou leží studený sníh.
Zpočátku uslyšíš (zpočátku uslyšíš) vítr a ptačí hlas, (vítr a ptačí hlas)
v zahradě zelený (v zahradě zelený) přijdou do ticha zas (přijdou do ticha zas)
Světlo připomíná (světlo připomíná) rána slunečných dnů (rána slunečných dnů)
v zahradě zelený (v zahradě zelený) v zahradě beze snů. (v zahradě beze snů)
Uprostřed závratí (uprostřed závratí) sluncem prosvíceným, (sluncem prosvíceným)
vstupuješ do ticha cestou vyvolených.
Aspoň ve snech jsi se mnou, aspoň ve snech slyším tvůj hlas a jsi se mnou...ale přesto jsem si tolik přála zapomenout, pokaždé, když se probudím, vidím v odlesku odeznívajícího snu a přicházejícího rána tvou tvář, kterou maže první ranní paprsek, který se mi dere do obličeje...a TY mizíš...jsem pouhý stín minulosti, jenž byl tak přechodný, aniž by utkvěl v tvé paměti..v te pomíjivé vteřině visí ve vzduchu nevyřčená slova, která jsem tolik přála ti řict.
Viděl jsem jednu dívku...s dlouhými vlasy....mihla se mi ve světle,
kdesi na obzoru tichého jezera. Díval jsem se na ni a volal.......neslyšela mě.
Myslel jsem si, že je to jen sen a otevřel oči, abych se ujistil,
že jsem vzhůru. Šel jsem blíže k tomu světlu a na zemi spatřil růži.
Jakoby mé srdce zahořelo a já ucítil, že ten překrásný obraz neznámé
byl vidinou skutečnou jako růže ležící u mých nohou.
Chtěl jsem ji znovu uvidět, dotknout se jí, přivonět k vlasům a přírodě,
jenž z ní z dáli vyzařovala. Byla něco tak neskutečného, tak ...nepopsatelného,
vzdáleného a na míle blízkého. Jen to, že jsem se jí nemohl dotknout
soužilo mé srdce a spalovalo mou touhu.
Viděl jsem ji tak dávno....,stále někde čekám....,čekám až rozsvítí
světlo mé duše a vstoupí do mého srdce,
které nikdy nepřestalo toužit.
Chtěl jsem jí dát jméno...,nevěděl jsem jaké....,až tu mi někdo pošeptal............Láska."
TOMÁŠ KLUS - NINA
Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově
přivíráš víčka,
prosím, vyslyš moji zpověď,
už jsme starý na psaníčka.
Jsem bytost z vodních par, živa jen z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš,
jak je těžké nemilovat.
Zase zrychlil se mi dech
jak maratónským běžcům,
co je to za příběh
bez lásky,bez milenců.
Nemáš slov, patrně všechna patří jiným,
prosím, proměň je s nimi ve sny, v gesta i v činy
a já tu zůstanu, ztracené malířské plátno,
třeba se vrátíš a já zas nechám se napnout,
prosím, maluj mě, tvoř k obrazu svému,
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
ačkoli nechci, jsi ve mně uschován,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
Až splynu se vzduchem,
nechám rozplakat nebe,
budu vším tím, co lidi k propasti svede,
budu krysařovou flétnou
a ozvěna v tvé duši,
pak ptáci tiše vzlétnou,
by nedali tušit,
že se nebe nakloní
a zatřese světem,
tvé černé svědomí
poprvé promluví k obětem
nerovných bojů
tvé sebestředné války,
srdečních nepokojů,
cos' pozoroval z dálky.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
ačkoli nechci, jsi ve mně uschován,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou mi na rety slzy múz.
VYZNÁNÍ - BOBR A MOTÝL
Znám tě pouze krátce, možná to byl sen
měsíc jasně svítil, byl to zvláštní den
vítr mírně foukal, cítila jsi chlad – já jsem –
poprvé tě objal, chvíli jsem tě hřál.
Rtům svým stále dáváš zámek nebo mříž
všechny plody lásky klidně zahodíš
trápím se a nevím, co si myslet mám - náhle
marně tady stojím, tebe přemlouvám.
Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.
Tvým vlasům teď zpívá vítr píseň svou
podávám ti růži rosou zkrápěnou
povídáš, tak sundej zámek, těžkou mříž – prosím –
jen mě dlouze líbej, právě ty to smíš.
Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.
Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
nocí se loudat, životem jít.
Ty jsi má láska, ty jsi můj sen
tebe chci líbat snad celý den
ty jsi má touha, tebe chci mít
Chci najít dívku, se kterou strávím celý svůj život. Se kterou budu stárnout, se kterou budu mít pocit, že tu jsme jeden pro druhého. Asi jsem naivní, snílek či romantik, ale ze srdce mi to nikdy nikdo nevytluče. Nesním o ideálním páru ani o nádherné dívce, nemusí bejt modelka, ani nezáleží jak se bude jmenovat nebo co si o ní myslí ostatní. Spíš sním o tom, že až budu na dně a nebudu vědět jak dál, tak ona bude stát vedle mě, chytne mě za ruku a řekne, SPOLEČNĚ TO VŠECHNO ZVLÁDNEME. Že bude vedle mě stát při mejch úspěchách a řekne JSEM NA TEBE PYŠNÁ.
Asi sním o tom, že ji podržím, ať už se bude cítit jakkoliv, že při ní budu stát i kdyby se dělo cokkoliv. Pohladím ji po vlasech a řeknu, JSEM TU PRO TEBE, JAK SE ŘÍKÁ, V DOBRÉM I VE ZLÉM. Chci i po těch 30, 40 letech, když budu mít pupek, vypadaný šedivý vlasy a ona už nebude tak krásná jako dřív, tak si říct, my to zvládli. I když nám život házel klacky pod nohy a občas to vypadalo, že se nám vše rozsype. Mít pocit, že jsme oba pro náš vztah bojovali a tu bitvu vyhráli s vychovaným jedním nebo dvěma skvělými dětmi...
Ladislav Havelka
. . . Poslouchej,
jak tluče mi srdce,
prosím, poslouchej,
prosím, jen tak poslouchej,
o to jediné Tě ještě prosím.
Zítra se změní tlukot v pocit
a ten pocit umře na prahu lásky,
na které vyroste strom,
košatý smířlivě smutný strom,
plný citu,
a bezedné citlivé lásky.
A tak poslouchej,
jak tluče mi srdce,
abys ten strom mohl cítit,
a ve stínu koruny našel mou lásku.
A tak naslouchej mi
jen tak naslouchej,
štěrbinkami přivřených očí
jen naslouchej…
Čtu tvé řádky,
které mi píšeš na oblohu.
Rychle se ztrácí,
vrátit nejdou zpátky.
Cítím v nich vůni.
Vnímám slova,
která hřejí u srdíčka.
Psaná s něžností.
Je v nich láska.
Píšeš mi,
že vrátíš se zpátky.
Budu čekat,
i když je život krátký.
Miluji tě, ty to víš.
Jen slova jsou psaná v oblacích.
Doufám,
že se netrápíš.
Jsi můj anděl,
který při mně stojí.
Já nezapomněl,
jsi láskou mojí a ty to víš.
Vidím Ti do tváře,byť jsi teď v dáli,oči jak ze snáře,zorničky vzplály.
Vnímám Tvé veselo,srdce se třese,polibek na čelo,už se Ti nese.
Cítím Tvou duši,byť jsem teď v dáli, úsměv Ti sluší,
Láska je kapka vody...
Voda,hluboká a černá,
láska veliká,ale smutná.
Voda je klidná,někdy i divoká,
Láska,je krásná,občas i zatracená.
Láska je totiž jak kapka vody,
křehká a někdy zas pevnější než všechny skály.
Pevnější než diamant,než kdejaký kámen,
někdy stačí malá lež a zničíš jí i malým vánkem.
Je pevná,ale zároveň i křehká,
chvíli barevná,chvíli šedivá.
Často zdá se ti krutá,
jindy zas milá a nádherná.
Ty sice snažíš se jí najít jako vodu v poušti,
jindy se zas snažíš,zapomenout na lásku co měla jsi v srdci.
Láska je pocit nádherný,když máš jí komu dát,
Když s tebou je tvůj jediný,co má tě rád.
Včera, když skončil můj den,
a já na polštáři snil...
V mé mysli objevil se sen,
ten sen jak pohádkový byl...
Já potkal v něm dívku nádhernou,
byla tak zvláštní, něžná, milá...
Postavu měla kouzelnou,
a svěží jak lesní víla...
Proud vlasů vůně vanilky,
hladil jí svůdně ramena...
oči, jak modré lentilky,
rtů barva - jahod červená...
Ten obraz mi slova vzal,
však usmála se zvesela...
Pak uviděl jsem křídel pár
a poznal jsem v ní anděla...
V tom uslyšel jsem její hlas,
to nebeské poselství...
O tom, že přišla mezi nás,
zvěstovat lidem přátelství...
Víš, andělů armády jsou
a dobře znají duši Tvoji...
Jdou s Tebou sluncem i tmou,
a nablízku Ti vždycky stojí...
Znají Tvoje smutné dny
i dny šťastné, veselé...
Nasvštěvují Tvoje sny,
Tví andělé jsou přátelé...
Plavu v nebeském moři,
padám jen do Tvé náruče.
Citím bezpečí i v letu,
jen když Tě po svém boku mám,
a sirén zpěv se nese k nám.
Neublíží mě ani Tobě,
zpivají o nás, o legendách,
které se po nebi toulají,
hvězdnou oblohu hlídají..
Prosím, ještě ne...
Tvé prsty kloužou z mé dlaně,
navěky budeš obývat jen mé snové pláně,
Tvé rty vyslovují rozloučení,
lepší bylo by bídné mlčení.
Už Tě ze svých snů nepustím,
Viděl jsem na nebi anděla ,měl tvář ženy,tělo laně .Marně jsem k němu vzpínal své upracované dlaně.Letěl nízko,nizoučko ,téměř jsem se ho dotýkal ,měl nádherně bílá křídla ,byl to všech andělů král.Proletěl jak lehký závan větru kolem mé tváře ,andělé nemají rádi nepoctivce a lháře.Chtěl jsem ho jen požádat ,zda nepomohl by člověku ,on se však vznesl do nebe a mě bylo do breku.Ne každý člověk se andělem stát může ,vždyť život jsou i trny,nejen voňavé růže.Žijeme pro svůj život každý dnem,každou hodinou neb nevíme ,kdy naše dny na tomto světě pominou.Spoj písmenko k písmenku ,ze slov utvoř větu ,potom napiš o čem chceš ,třeba o tomhle světu.
Ten pohled znám a stačí k tomu,že vše se ve mě roztouží .Sjede po mě jak po hromosvodu a krev v mých žilách rozbouří.Okamžik dělám ,že nechápu,ta chvíle je plná napětí .Krev ve mě vře ,čím dál tím rychleji pulzuje.A když mám sama ten pocit ,že rozkočí se moje srdce ,tak vrhám se ti do náručí,tuším co tělo chce.Ten pohled ten to zavinil .To kdyby mě někdo s chtíče obvinil.
Jak ti říct při pohledu do očí ? Když tvoje krása mě pokaždé zaskočí .A však tě nemám ,chci být v tvém objetí.Jak moc tě miluji ,to nemáš ponětí.Jsi děsně krásná i směješ se moc krásně .Jsi teď mým důvodem ,proč psát bych měl básně.Teď však už usínám a nechám si zdát .Jak moc mě miluješ a jak tě mám rád.
Můžu ti říkat o své touze ?Nakrmit všechny co hladoví a najít knihu ,která zkrývá tajemství ,které je klíčem ke spojení ,které mě spasí. Můžu ti říkat o lásce ?Kterou chci věnovat člověku o srdci smutném ,ale silném ,o tom ,že všechno co mám chci dát výhradně a jenom tobě. K lásce chybí jen pár vět - vyslov je, mě se chvějí rty : Víš voníš ,jsko celý svět,nebo svět voní jako ty?
Ze tmy její obličej se dívá ,nahlíží ,jak vypadá tenhle svět ....Svoji tvář skrývá ,vidí jen závist a falešnou lásku kolem dokola. Má svůj svět ...tak jako já ....a svoji pravou lásku v srdci ,kterou by nikdy nepodvedla ...však na to dnes už nikdo nevěří...Snad jen blázni jako jsem já.
Otočená k světu zády vlasy černé má a černý šat....Její tvář však spatřit nelze - ukrývá ji napořád.....před zloději lidských citů ,chamtivců co htějí víc ...víc než lásku ...otrokyni...avšak nemá nic.
Marie Rottrová -Lásko voníš deštěm
Jde déšť a já jdu s ním
Jdu městem jenž znám
A hledám stopy včerejší včerejší
Jdu stejným směrem jak dřív
A vzpomínám
A všechno zdá se krásnější
Ach, Lásko, voníš deštěm
Tady si řek’
Myslím, že vítr tehdy vál, vítr vál
Jsou to už stovky let
Kabát si svlék’
A byl mi velký, ale hřál
Krásná Lásko ..
Jak dlouho dlouho ještě
Půjdu ti vstříc
Člověk je velmi krátce živ krátce živ
Má Lásko voníš deštěm
Jsi z plískanic
Však hřeješ stejně jako dřív
I déšť jak dřív je stejný
I já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
Óóó má Lásko ..
V zabarveném pozadí ,silueta krásky,snad i lásky ....Není krása to,co se líbí .Krása člověka je ukryta hluboko uvnitř ...jeho samého ...v to co věří ...to co může dát ...i kdyby neměl nic jen to ,že má rád.
Mé rty se chvějí,když tě mají políbit,má ústa se smějí ,když tě mohou poškádlit! Mé oči hledí do těch tvých ,jsou tak hluboké ,už je slyšet jen náš smích .Jsi tak krásný živote .Má ruka se dotýká tvých tváří ,jsou tak jemné ,najednou se celá rozzářím.Je mi nádherně ! Jsem tvá princezna a ty můj princ ,snad jsem líbezná ,ty jsi víc....Kdo jsem....?
Nebuď smutná má lásko...já vím ,že vidíš jen moje stopy v písku zaryté ...že příliv smyje je,avšak zítra zase přijdu ...pohladím tě po vlasech ,svoje srdce dám ...stopy opět zmizí ...ale mé srdce zůstane v tobě.
Prosím,jen šeptej mi ...Mám tě rád...šeptej mi ......Miluji tě.....dotýkej se mě ....tak jako když slunce vychází a hladí mě svými paprsky... Dotýkej se mě svým úsměvem ...ten léčí mé rány ...mou samotu ....když čekám na tebe ...prosím,jen dotýkej se mě ....a neříkej nic....
Na chvíli mít tu moc zvládnout pár zázraků,napsala bych pro tebe červánkem do mraků ,že tě miluji vryla bych do nebe ,ať všichni vidí ,že žiju jen pro tebe .Večer bych pohrála si s tou hvězdnou oblohou ,poskládala jen pár hvězd v souhvězdí nás obou.Slunce bych sebrala a tiskla ho v ruce ,pak vrátila ho zpátky ,však ve tvaru srdce.I dešti bych poručila ,jen pro tebe z lásky ,aby tě nesmočil,jen hladil tvé vlásky.To vše bych lásko má udělala pro tebe ,však neumím zázraky ,dávám ti jen sebe.
Zaposlouchej se do hudby,kterou jsem okořenil citát...snad báseň kterou jsem složil ....Ty víš komu patří ....umíš číst mezi řádky .Vidíš co jiní nevidí ...cítíš co jiní přehlížejí ....jsou to slova,krerá se bojíme číst.....Abych ti neublížil...a přece je říkám ...to však víš ...jen trochu jinak.
Nám,kterým tisíckrát zlomili křídla ...zašlapali nás do bláta .....poplivali špínou celého světa a mysleli si ,že dál nebudeme žít ....že nemáme pro co a pro koho žít ,spletli se .My již vidíme věci trochu jinak ...a cítíme bolest více než ostatní ....Máme pro koho žít... Žijeme pro lásku ,i když nás to moc bolí ...je nám to snad souzeno ,trpět zas a zas ....ale jednou to poznáme ...to co hledáme ...opravdovou lásku.
Utíkala pryč od své lásky...přes kytice růží co dostala.Bosá byla a nahá do půl těla ...v jeho očích faleš uviděla a lež v jeho slovech ....v lásku tolik věřila....a teď srdce vyrvané ....růže pošlapané ...nezbylo nic než bolest.
Ve vlasech rudý květ má a na svět se usmívá......aby ten co jí ublížil viděl,že žít se dá .Něžnou dlaní vlasy si proplétá ....v očích radost ....z dnů co zítřek dá....i když srdce umírá....
Bílá a černá ....světlo a stín ....na krku perly má ....v duši stín ....láska a nenávist ....co bude s tím ....koho má milovat ,když není s ním.....
Sedím,však radši bych běžel,běžím však radši bych ležel .Ležel bych vedle tebe a slyšel tvoje srdce ,naslouchal jak dýcháš a hladil tě po ruce .Konec těchto tlachů,vždyť to musíš znát ,proč to dělám ? Protože tě mám rád.
Ve vlasech ji motýl přistál jako štěstí....které ji potkalo...cítí to jako vůni lilie,pak okouzlující ,uklidňující .Její smysly zamilovanosti se přenáší do jiného života...do jejich myšlenek a její srdce buší napoplach .Chci milovat,dávat svoji něžnost.A moje oči chtějí jen tebe.
Láska je slovo kouzelné,
láska nedopustí říkat ne.
Láska dovede k životu probudit,
lásku si nelze jen tak vynutit.
Lásce se nelze bránit,
lásku si musíme chránit,
lásky se nemusíme bát,
o lásku musíme dbát.
Ať je láska bezbarvá či zlatá,
každý jí naproti chvátá.
Láska nás na křídlech povznáší,
ale křivdu a zradu nesnáší.
O lásce se nedá jenom mluvit,
láska se musí prostě prožít.